Rok se s rokem sešel a opět jsme byli na dovolené u moře. Samosebou že se spolehlivou partou kolem paní Květy Boučkové z Držkova. Zvoleno bylo letos bulharské letovisko Primorsko, termín v druhé půlce června zaručoval, že teplota vody v Černém moři už bude přijatelná. Primorsko leží něco kolem šedesáti kilometrů jižně od Burgasu a vytváří menší poloostrov zasahující do Černého moře.
Zájezd byl objednán přes cestovku Krasimtour.cz. Ta pro nás vyslala kupodivu bulharský autobus. Tudíž s řidiči byla domluva tak trochu jako s bulhary. Jeli jsme přes Slovensko, Maďarsko a Srbsko a cesta trvala téměř 27 hodin. Také proto, že jsme se zdrželi na srbských hranicích. Srbsko není členem Schengenského prostoru, takže k hraničním kontrolám už chybělo jen celní prohlášení. V Bulharsku poprchávalo, v Sofii nás stihl pořádný slejvák s hromy a blesky přímo nad námi. Jak jsme se přibližovali k černomořskému pobřeží, počasí se zlepšovalo až v samotném Primorsku bylo docela příjemně.
Ubytovali jsme se v hotelu Tropicana, který je zánovní, působí sympatickým dojmem, výbava čistých pokojů je na úrovni. V hotelové restauraci jsme snídali, v hotelu se rovněž nachází venkovní bazén. Naše parta sousedila v prvním patře s výhledem na moře, ke kterému jsme měli přes písečné duny necelých sto metrů.
Primorský poloostrov odděluje dvě pláže, severní a jižní. Hotel Tropicana se nachází zhruba ve třetině severní pláže. Zpočátku bylo moře na severní pláži poměrně klidné. Pak se ukázalo, že je zde moře živější s vlnami na rozdíl od klidné jižní pláže s mírnými vlnkami a pozvolným vstupem do moře. Voda v moři se slunečními paprsky téměř po celou dobu našeho pobytu velmi rychle prohřála, takže měla příjemných něco kolem 23 stupňů.
Samotné Primorsko se patrně rychle obnovuje, vyrostla zde spousta hotelů a penzionů, restaurace nejdete prakticky všude. Někde zřejmě chyběly peníze k dostavbě poněkud rozlehlých hotelů, sem tam jsou místa, která by si zasloužila pečlivější údržbu. Avšak pro našince bylo velmi důležité, že většina cen, především v restauracích, byla vskutku přijatelných. Tak trochu jsme si připadali jako němečtí důchodci, nemuseli jsme hledět na každé leva či euro. Mimochodem, němčinu jsme tady prakticky nezaslechli, zato češtinu na každém rohu, jídelní lístky byly k dispozici v češtině.
Prošli jsme si celou severní pláž a větší část jižní. Obě pláže propojuje promenáda vedoucí po okraji poloostrova a končící přístavem u jižní pláže. Je zajímavá především obrazy význačných světových osobností namalovaných na tmavých kamenech. Písečné duny severní pláže s rostlinným porostem jsou přírodní rezervací. Na úplném konci severní pláže se nachází z dálky dobře vyhlížející bílá rezidence. Za minulého režimu to bylo letovisko Todora Živkova včetně revíru s bukovým lesem poblíž. Zblízka je zřejmé, že rezidence je neudržovaná a tak chátrá. Před letoviskem se nachází pláž Perla, která je chráněná dvěma moly, takže je zde moře zcela klidné, bez vln. Malá část severní pláže je zadána nudistům. Na začátku jižní pláže, hned za přístavem, ústí do moře Djavolska reka. Je zřejmě rájem rybářů, pod lanovým mostem přes řeku jsme viděli v řece několik želviček.
Lákal nás pěší výlet k majáku, nacházejícím se na konci útesů za severní pláži na konci mysu Maslen Nos. Kousek před majákem je malá kaplička, samotný maják se ukázal být nepřístupný, neboť se nachází ve vojenském pásmu. K restauraci a pláži pod majákem se turisté - na rozdíl od nás - dostávají povětšinou po moři výletní lodí.
Nedaleko za bílou rezidencí je pobřeží s útesy rájem potápěčů. Mohou zde obdivovat podvodní kapli sv. Nikolaje asi 8 metrů pod hladinou moře. Dokonce zde můžete mít i svatební obřad.
Jana s Liborem se vypravili pěšky ještě ke svatyni s balvany Beglik Taš, něco přes čtyři kilometry od pláže Perla nahoru do kopečka. Dolů za kopcem už ústí do moře řeka Ropotamo. Jana s Mírou pak za jižní pláží došli až do sousedního Kitenu.
Jak už bylo řečeno - díky příznivým cenám a hojnému počtu - byla návštěva restaurací či stánků s občerstvením možná prakticky kdykoli a kdekoli. Chutnal nám gyros či pizza na hlavní třídě kousek před náměstím, byli jsme na večeři s rybím menu, také chutným a oku lahodícím bulharském kotlíku s masem a zeleninou, navštívili jsme primorskou restauraci "U Toníčka" patřící stejným majitelům jako ta na Horním Maxově. Obzvlášť se nám líbilo v šestém patře poněkud utajené vyhlídkové restaurace penzionu Eftimov, kterou doporučovali Šrejmovi (a jim paní Mrklasová). S panem domácím tu bylo vskutku úsměvno, speciality výborné, i když jsme si na ně počekali téměř dvě hodiny.
Užili jsme si dokonce i něco kultury. Při jedné z prvních večerních procházek městem jsme viděli, že se na otevřeném podiu hned vedle primorského magistrátu na hlavním náměstí cosi chystá. Ukázalo se, že zde do konce června probíhá mezinárodní festival dětských a mládežnických folklorních souborů. Za účasti Bulharů, Rumunů, Rusů, Ukrajinců, Bělorusů, Gruzínců,... Obzvlášť nás nadchli hbití, mrštní a umní malí Gruzínci. Ty jsme si dopřáli několikrát alespoň po čtyři večery. Obzvlášt Mírovi se bez jejich zhlédnutí nechtělo domů.
Čas oponou trhnul a přiblížil se závěr naší dovolené. Zpátky jsme letěli z Burgasu na letiště v Pardubicích, odsud domů autobusem. Milý a příjemný čtrnáctidenní pobyt u moře to byl, těšíme se na příští rok.