Umístíte-li kurzor na ikonu obrázku, zobrazí se stručný vysvětlující text k obrázku. Pokud na ikomu kliknete, obrázek se zvětší.
1) Obrázky byste si měli zvětšovat až po úplném natažení stránky do prohlížeče.
2) Nebude-li se vám dařit zvětšit obrázek či spustit videosekvenci, můžete zkusit obnovit stránku prohlížeče klávesou F5 a počkat na úplné natažení stránky do prohlížeče.
Jana úspěšně absolvovala před dvěma lety (2016) Everest base camp trek (viz tady ).
Tudíž by byla vskutku škoda nevyzkoušet si také Annapurna trek.
Zvolila si tentokrát cestovku CK Alpina ,
s níž podnikla ve skupině osmi holek a šesti kluků (Lenka s Petrem, Lenka s Romanem, Martina, Martina, Beáta, Andrea, Markéta, Jana, Jirka, Vojta, průvodce Ovčák a nosič Paul) trek od 20. října do 11. listopadu 2018.
Nechme vyprávět Janu shrnujíc nejzajímavější okamžiky treku.
Průběh celého treku je dále znázorněn na třech mapkách, které je vhodné si zvětšit pomocí ikony v pravém horním rohu pro detailnější náhled.
Na mapkách jsou uvedeny průchozí body treku spolu s datumem, kdy jsme do toho kterého místa přišli zároveň s uvedením názvu hotelu nebo lodže, pokud jsme tam spali.
Je rovněž přibližně zakreslena trasa, kudy jsme procházeli či projížděli. Pokud nebylo technicky možné trasu zobrazit, jsou naznačeny pouze propojovací čáry mezi body.
Z Prahy jsme odlétali v 8:40 ráno a v Dubaji jsme byli přibližně za 6 hodin. V Dubaji jsme měli asi 8 hodin času do odletu letadla do Kathmandu.
Někteří z nás se rozhodli pro návštěvu noční Dubaje, já jsem s Martinou zůstala na letišti, neboť jsme na rozdíl od ostatních měly zavazadla u sebe. V Kathmandu jsme přistáli téměř po pěti hodinách letu kolem půl deváté ráno místního času.
Časový posun činil plus 3 hodiny a 45 minut, po přechodu na zimní čas v Česku pak nepálský posun vzrostl na 4:45 .
Na letišti na nás čekal náš průvodce, který je v Indii a Nepálu jako doma a nikdo ho neosloví jinak než Ovčák.
Odjeli jsme mikrobusem ubytovat se na hotel Backpackers Inn a poté se vypravili s Ovčákem do Kathmandu. Viděli jsme Opičí chrám a po večeři také Durbar Square.
Na druhý den jsme si byli společně vyřídit treking permit a pak jsme měli volný čas k prohlídce města. S Markétou, Jirkou a Vojtou jsme si důkladněji prohlédli Durbar Square za denního světla.
V sedm hodin ráno jsme naložili bagáž a jeli asi 7 hodin poměrně náročnou cestou do Besisaharu. Tam jsme si dali malý oběd a jeepy pokračovali tentokrát až adrenalinovou, často úzkou cestou s vysokými srázy, přes potoky a vodopády. Do Syange jsme dorazili za tmy, docela si oddychli a ubytovali se v New Waterfall Guest House.
Vlastní trek začal v Syange. Šli jsme krásným údolím řeky Marsyangdi. Pokud tudy projížděly jeepy či motorky, poměrně dost se prášilo. Bylo vedro, šla jsem jen v tričku, batoh nebyl lehký. Přešli jsme most přes řeku a viděli také patrně nejdelší vodopád na celém treku. Docela jsme uvítali, že nás ve vesnici Tal v hotelu Peaceland Guest House čekal pokoj s teplou vodou ve sprše.
Dnešní den nás čekalo poměrně táhlé stoupání s prvními výhledy na Annapurnu II.
Každým krokem jsem cítila, jak mi těžkne můj batoh. Říkala jsem si, že takto si trek nevychutnám, neboť se budu spíše soustředit na to, abych za celou naší skupinou příliš nezaostávala.
Bylo by skvělé mít nosiče, přála jsem si. Asi v půli cesty jsem se zastavila u vesnického stánku, kde paní nabízela svoje vlastní banány. A ta dobrá duše se mě zeptala, zda bych nepotřebovala nosiče.
Souhlasila jsem, načež poblíž stojící manžel té paní zavolal jejich syna. Hned jsme se dohodli. Ukázalo se, že mým nosičem bude šestnáctiletý hoch, který se jmenuje Paul.
Paul mi pak cestou vyprávěl, jak se předchozí večer modlil, aby sehnal práci a mohl pokračovat ve studiích v Pokhaře. Jakáto vzájemná shoda přání.
Paul byl po celý trek velmi příjemný, milý, oblíbili si ho všichni v naší skupině.
Ve zbytku dne se mi už šlapalo dobře, Paul nesl můj batoh a já jeho batůžek. Došli jsme do Tanchoku, kde jsme se ubytovali v Green Cottage Guest House.
Ráno jsme si všichni jednotně dali k snídani jablečný koláč s pudingem a těšili se na cestu, neboť počasí slibovalo hezký den. Cestou nás skutečně nadchly úžasné prosluněné výhledy. Překonali jsme výšku 3000m, viděli jsme vysokou stěnu Paungda Danda. Večer jsme si užívali teplo hotelu Alobar.
Cesta do Manangu, centra východního údolí treku, byla náročná ale krásná. Nejprve jsme vystoupali do vesnice Ghyaru a od čortenu Jhunju si užívali výhledů na hřeben Annapuren. Pohled na Annapurny II, III a IV byl úžasný i z dalších míst dnešního putování. Po celodenním nádherném počasí jsme se v Manangu ubytovali v Hotelu New Yak.
V Manangu, kde je řada obchůdků, hotelů či lodží a také například nemocnice, jsme měli odpočinkový den. Prohlédli jsme si budhistický klášter nad Manangem, odkud byl opět krásný výhled na Annapurny. Asi po dvou hodinách cesty jsme přešli do vesnice Khangsar tibetského typu, do Hotelu Mountain Yak.
Z Khangsaru jsme přišli nejprve k Hotelu Tilicho Peak a dále - s úžasnými vyhlídkami do údolí i směrem k vrcholům - k Hotelu New Tilicho Base Camp, který byl plný trekařů a nosičů, neboť je oblíbeným výchozím místem k výstupu k jezeru Tilicho Lake.
Jezero Tilicho Lake patří mezi nejvýše položená jezera na světě. Cesta k jezeru je poměrně náročná, neboť se musí překonat výškový rozdíl téměř 1000m, jde se přes suťoviska, kde kamínky suťového pole mají tendenci ujíždet pod nohami po svahu. Vidět nádheru jezera a jeho okolí však určitě stálo za námahu, ani silný vítr u jezera tolik nevadil. Vycházeli jsme jen s lehkými baťůžky od Hotelu Tilicho Lake B.C. a opět jsme se k němu vraceli. Po nezbytném občerstvení jsme pokračovali k Hotelu Tilicho Peak, kde bylo rovněž plně obsazeno. Spali jsme tam v šesti na pěti postelích vedle sebe.
Dnešní den jsme museli znovu sejít traverzem do údolí řeky Marsyangdi a pak vystoupat k usedlosti Yak Kharka, do Hotelu Gangapurna. Cestou jsme se vícekrát zastavili a kochali se nádhernými pohledy jak do údolí tak k hřebenům hor.
Čekalo nás stoupání do nejvýše položené osady pod průsmykem Thorong La a také noc v nejvyšší nadmořské výšce. Po příchodu do lodže Thorong Phedi Base Camp Lodge jsme si všichni dopřáli zasloužený odpočinek.
Na cestu do nejvyššího bodu našeho treku jsme vyrazili ještě za tmy před šestou hodinou ráno. Zpočátku byla docela zima, v samotném průsmyku foukal studený vítr.
Ale měli jsme štěstí, průsmyk byl zalitý slunečními paprsky. Byli jsme opravdu rádi, v průsmyku dokonce i slzu uronili.
Průsmyk, sedlo, má úžasnou atmosféru, je tady řada kamenných mužíků a spousta modlitebních praporků. Se zapálenými tyčinkami jsme si s Ovčákem a Vojtou zapěli Óm mani padme hum.
Výhledy ze sedla, ať už směrem k masivu Annapuren s Gangapurnou nebo do údolí řeky Kali Gandaki byly úchvatné.
Sestup do údolí je docela náročný, strmý, až do Muktinathu ztrácíme kolem 1600m výšky.
Sestup je ovšem zpestřen úžasnými pohledy na nejbližší okolí a také na vzdálenou osmitisícovku Dhaulagiri.
Do pokoje v Hotelu Bob Marley ve vesnici Muktinath nám svítilo odpolední velmi příjemné sluníčko.
Z vesnice Muktinath, která je poutním místem budhistů i hinduistů, jsme stoupali a znovu klesali ke Kagbeni. Líbily se nám nádherné výhledy do údolí řeky Kali Gandaki. Cestou si Andrea bohužel vymkla kotník a nakonec jsme se na obědě v restauraci Shangri-La v Kagbeni rozhodli, že do Jomsomu pojedeme jeepy. V turisticky atraktivním Jomsomu jsme se ubytovali v Hotelu Majesty.
Z Jomsomu do Tatopani jsme jeli autobusem. Cesta je to místy dobrodružná, nejsou neobvyklé zácpy, přejíždí se často přes řečiště.
Kaňon řeky Kali Gandaki patří mezi nejhlubší údolí světa, na jedné straně je lemován osmitisícovkou Dhaulagiri a na druhé hřebenem s osmitisícovou Annapurnou I.
Naproti tomu v Tatopani už jsme ve výšce pod dvnáctset metrů, je to vidět i na bujné vegetaci.
Tatopani znamená v nepálštině horká voda, protože se zde nacházejí termální vřídla. Z trubek vyvěrá horký pramen do vybetonovaných bazénků.
Do nich jsme se rádi naložili a relaxovali. Ovčák poznamenal, že je zvědav, jak nám to bude šlapat zítra.
Po dobré večeři jsme spali v Hotelu Himalaya.
Ovčák měl v "horkých vodách" pravdu. Stoupání údolím po kamenných schodech nám připadlo nekonečné. A to jsme ještě netušili, kolik schodů nás čeká zítra. Ale počasí bylo opět nádherné. Poprvé jsme zřetelně viděli Annapurnu I. Na terase Hotelu Arpan ve vesnici Sikha se nám příjemně odpočívalo.
Dnes jsme si užili kamenných schodů ještě více než včera. Jistá námaha však byla odměněna úžasnými výhledy, bahatě jsme si užili osmitisícovku Dhaulagiri. Obdivovali jsme také množství afrikánů, z nichž nepálské ženy pletou slavnostní věnce, např. na psí slavnosti. V Ghorepani jsme se ubytovali v Hotelu Tukuche Peak View. Byly odsud báječné pohledy na západ Slunce, především směrem k Jižní Annapurně.
Před půl šestou ránou jsme vyrazili na oblíbené vyhlídkové místo nad Ghorepani. Asi po hodinovém výstupu jsme sledovali východ Slunce z Poon Hillu. Výhledy na Dhaulagiri a hřeben Annapuren s posvátnou horou Machhapuchhre byly nádherné. Vrátili jsme se zpátky k hotelu a sestupovali směrem k Ulleri. Původně jsme měli v úmyslu dojít až do Nayapalu. Museli bychom ovšem sejít dlouhým kamenným schodištěm, takže jsme nepohrdli možností jet jeepy. V Pokhaře nás čekalo příjemné prostředí Hotelu Sleepwell.
V Pokhaře jsme byli celý den. Hned po ránu jsme se rozlučili s Paulem, který se vracel domů. Vypravili jsme se pak k jezeru Phewa a na lodičkách přejeli na druhý břeh. Byl opět slunečný den, takže jsme viděli, jak se v jezeru zrcadlil hřeben Annapuren. Vystoupali jsme asi o třista metrů výše k World Peace Pagodě, čili Shanti Stupě, neboli Stupě Míru. Obdivovali jsme Stupu, kam se smí jen bosky, a kochali se výhledy na všechny strany, město Pokharu a hřeben Annapuren s posvátnou horou Machhapuchhre, zvanou též Fish tail, neboli Rybí ocas. Výlet to byl vskutku nezapomenutelný. Na druhý den ráno jsme autobusem odjeli do Kathmandu, opět do našeho hotelu Backpackers Inn.
Na kathmadské letiště jsme odjížděli kolem třetí hodiny odpoledne místního času. Vraceli jsme se opět přes Dubaj, kde jsme tentokrát měli jen asi čtyři hodiny času. V Praze jsme přistáli před sedmou hodinou ráno českého času.
Prožili jsme společně tři krásné nepálské týdny. Děkuji všem spolutrekařům za výbornou partu a Ovčákovi za skvělé průvodcování. V neposlední řadě také Paulovi, díky němuž jsem si s ostatními mohla celý trek patřičně užít.